Posouvání hranic díky gamifikaci na workshopech Mise HERo

Rozhovor s Martinou Kolářovou

Workshopy Mise HERo se zaměřují na posouvání hranic účastníků díky využívání principů gamifikace. Podmínky hry pomáhají vžít se do ztvárněné role a postupně prolamovat bariéry komunikace.

 

Čím jste chtěla být, když jste byla malá?

Nikdy jsem neměla žádný dětský sen, ale moje máma je učitelka, což mě asi inspirovalo. Ve škole mě to navíc vždycky bavilo, cítila jsem se tam dobře a postupně jsem se dostala od úvah až k učení.

 

Měla jste nějaký učitelský vzor, který vás popostrčil správným směrem?

Bylo jich několik, ale nejpřínosnější pro mě bylo potkávat učitele, kteří člověka ovlivní a posunou někam dál.

 

Rozhodla jste se pro učitelství, měla jste motivaci. Co jste studovala?

Dělala jsem germanistiku s češtinou. K tomu jsem si ještě udělala pedagogické minimum, abych mohl učit na střední i vysoké škole, což pro mě byl dlouho ten hlavní cíl, ke kterému jsem mířila. Po doktorátu jsem se ale rozhodla, že akademická dráha nebude to pravé. Úplně jsem se ale klasického učení nevzdala. Učím v jazykovce němčinu, takže mám prostor se vyžít v tom klasickém předávání informací.

U nás v Misi HERo mám pak na starost metodiku a práci s dospělými, což je něco jiného, ale obojí spolu úzce souvisí a vzájemně se prolíná. Je to pro mě velká výhoda, protože mi to dává jiný pohled na věc a ve výsledku to hlavně pomáhá lidem na kurzech a školeních.

 

Je něco, co má výuka v jazykovce a v Misi HERo podobného?

Rozdíly tam jsou, ale v praxi je to hodně podobné. Musela jsem se naučit naslouchat, což se pak snadno aplikuje na kurzech. Třeba právě v jazykové škole se hodně lidí bojí. Bojí se té zlé učitelky, která je bude trestat za sebemenší chybičku, a pak zjistí, že to ve skutečnosti takhle vůbec není. Je potřeba nejdřív odstranit strach a pochyby, a pak se může člověk začít učit. Tohle je právě téma společné oběma světům. Aby se student mohl něco naučit, musí mu lektor především naslouchat a ne opačně.

 

Jak se řeší klasický problém se strachem z mluvení?

Tohle často řeším s kolegy a neustále si vyměňujeme tipy. Klasické přemlouvání většinou vůbec nefunguje. Nejčastěji ale u dospělých narážíme na to, že se nechtějí nechat pochválit. Mají na sebe vysoké nároky, bojí se mluvit, a když něco řeknou, tak čekají pokárání za chybu: „Já vím, že mi to nejde, ale vy mě chválíte!“ Vlastně se zlobí a odmítají to, že i malý pokrok je pokrok. Tady hodně pomáhá nastavení cílů a sledování toho, jak se jim přibližujeme, aby bylo o co se při té pochvale opřít.

Lidem na kurzech je vždycky potřeba vytvořit příjemné prostředí. V HERu to řešíme tak, že účastníky kurzu předem informujeme o tom, jak to u nás chodí. Vysvětlíme jim, že budeme posunovat jejich komfortní zónu a stavět je do situací, které jim pomohou začít měnit návyky a dělat konkrétní kroky ke svému rozvoji. Velká výhoda je, že školíme většinou firmy, kde už se lidi znají. To nám pomáhá postavit jakousi laboratoř, ve které pak můžeme bezpečně experimentovat a odbourat obavy ve prospěch hledání a zkoušení nových cest a možností.

 

Než jste ale začala řešit metodiku výuky na vlastních kurzech, prošla jste přerodem z akademického prostředí přes nejrůznější workshopy a semináře. Jak jste to vnímala v roli posluchače?

Bavilo mě to a hodně mi to pomohlo. Málokdy jsem hned věděla, že tu nebo onu věc budu schopná nějak využít, ale člověku to vlastně nevadí. Všechno to v praxi přichází samo a je skvělé mít možnost při práci s lidmi pořád objevovat něco nového. Jednou se člověk dozví něco z psychologie, jindy ze sociologie. Nejlepší na tom je, že ty sesbírané zajímavosti se nemusí omezovat jen na kurzy. Snadno se dají využít třeba i ve frontě u pokladny, kde má prodavačka den blbec a je to jen na nás, jak se k tomu postavíme.

Teď už na to bohužel tolik času nemám a spíš se snažím to, co vím, používat v praxi a rozvíjet to, kde vidím, že mám ještě mezery.

 

Jak z toho všeho vznikla Mise HERo?

Založili jsme ji s kamarády. Roky jsme hráli deskovky a zdálo se nám jako zajímavá možnost využít je ke vzdělávání. Původně jsme si to představovali jen jako volnočasovou aktivitu pro mládež a dospívající, protože manažeři si přece nebudou hrát hry, ale nedostali jsme grant. Naštvalo nás to. Víme, že to byl super nápad. Rozhodli jsme se celý projekt předělat a zaměřit na dospělé. Bez ohledu na grant jsme vyvinuli metodiky a založili HERo. Začali jsme oslovovat firmy, nabízet jim náš styl vzdělávání a zkoušet se prosadit. To bylo v roce 2011.

 

Jak byste vysvětlila laikovi, co vlastně obnáší gamifikace?

Je to metoda založená na využívá herních prvků a principů v neherním prostředí. V praxi to může být například příběh, soutěž, hra... ale klíčový je design a propojení těch prvků dohromady. Takových aplikovatelných principů je kolem stovky a patří do ně nejrůznější prvky motivace (spolupráce, objevování, boj s velkou výzvou nebo třeba překonávání sama sebe). Ve školení to má pak především ten přínos, že nás to celé víc baví, vidíme v tom smysl pro sebe a můžeme si spoustu věcí vyzkoušet „nanečisto“. Stačí se zamyslet, kolik lidí dokáže po práci doma zapnout počítač a zapomenout se na několik hodin u hry. Jsou tam věci, které člověka baví a udrží jeho pozornost. Přesně to pak přenášíme do výuky, která nás baví a díky tomu se toho naučíme víc.

 

Jaké bývají prvotní reakce od účastníků a jak probíhá samotný workshop?

Zásadní věcí je příprava. My si s nimi napřed sedneme a pečlivě vysvětlujeme, co se bude dít. Je to nedílná část úspěchu každého školení. Když se sladí očekávání, můžeme přistoupit k realizaci akce. Pokud je v programu zapojená přímo desková hra, slouží jako simulace nějakého reálného problému, který ten tým řeší. Ve hře si vyzkouší různé varianty řešení a vidí svoje reakce na vzniklé situace a jejich dopad. Klíčová je následná facilitace a překlopení zjištění do řešení v pracovní realitě. Na to navazují pak další kroky, nácvik, konkrétní změny a plán aktivit.

 

Co je podle vás největší výhoda takového vzdělávání?

Zážitek. Gamifikace není o tom, že jsem jedinec na kurzu, ale patřím do nějakého týmu. Mám v něm svoji roli. Rozvíjím se spolu s ostatními, příběh mě vtáhne do dění kolem a já mám chuť se na všem aktivně podílet. Právě tohle posouvání osobních hranic je asi největším přínosem, který je vidět.

 

Dokážete si představit, že by se podobný styl výuky dostal i do klasických škol?

S kolegy z HERa se hodně setkáváme s lidmi ze vzdělávání a děláme i workshopy soft skills pro střední školy, ale jsou to spíš výjimky. Gamifikace je teď na vrcholu a víme, že je vůle ji dostat i do škol. Ve školách to samozřejmě nejvíc záleží na konkrétním učiteli a jeho vůli. Skvělým příkladem je třeba hra Ypsilonie. Hráči v ní chodí po kouzelné zemi, která je celá poskládaná jen z vyjmenovaných slov. Je to zábava a zároveň se u toho děcka něco naučí.

Ale gamifikaci můžete potkat i mimo vzdělávání, například ve městech. Třeba schody vypadající jako piano mají motivovat lidi, aby je využívali místo eskalátoru. Proč? Protože při došlápnutí hrají. Najednou je z chůze po schodech virtuózní poskakování.

 

Jak na podobné hry narazíte a podle čeho je zařazujete do repertoáru?

Máme vlastní portfolio, ze kterého vycházíme, a je těžké se od něj odpoutat. Testování nových her nám všem chybí, někdy nezbývá tolik času, kolik by si průzkum trhu zasloužil. Spolupracujeme ale s několika vydavatelstvími, odkud dostáváme občas hry na zkoušku a recenzování. Kromě toho se účastníme pravidelně třeba Deskohraní, což je skvělý zdroj na navazování kontaktů a sběr tipů na nové hry.

 

Jak probíhá testování nových her? Hledáte prvky až po hraní nebo ke hře přistupuje rovnou jako lektoři?

Ze všeho nejdřív si nastudujeme pravidla. V praxi totiž potřebujeme předat pokyny účastníkům workshopu do sedmi minut. Cokoliv delšího je už problematické, protože na školeních bývají často nehráči a složitější pravidla by je mohla odradit. Samotnou hru si ale vždycky zahrajeme jako obyčejní hráči a teprve po hře se o ní bavíme z lektorského úhlu pohledu. Přece jen musí to být zážitek a zábava pro všechny 😊

Profil společnosti

NICOM byl založen již v roce 1992. Díky více než 140 000 odškolených klientů patří k největším poskytovatelům počítačových i fotografických kurzů pro jednotlivce a firmy v celé ČR.

Chtějte o nás vědět více ...

zobrazit více informací

Základní organizační informace

Máte nejasnosti ohledně objednávky nebo realizace školení? Chcete znát odpovědi na nejčastěji kladené dotazy klientů školicího střediska NICOM? 

Přečtěte si základní informace ...

zobrazit více informací

Možnosti financování kurzů

Hledáte akreditované kurzy DVPP pro pedagogické pracovníky?  Jak mít hrazeno školení pro firmy až z 85 % díky výzvě POVEZ II? Víte, že vám rekvalifikaci může hradit úřad práce? 

Podívejte se na možnosti platby za školení ...

zobrazit více informací

Kontaktujte nás

Fakturační adresa:
Smetanova 3
602 00 Brno
IČ: 26226375
DIČ: CZ26226375
Adresa pobočky:
Zenklova 32/28
180 00 Praha 8
Tel: +420 222 231 100
 
Získávejte novinky a akční nabídky