Školení prostřednictvím gamifikace dává vzdělávání přirozený průběh

Rozhovor s Nikol Varčevovou

Nikol Varčevová pracuje ve společnosti NICOM, a.s., jako výkonná ředitelka. Než však mohla zaujmout tuto pozici, musela poznat práci na jiných odděleních ve firmě. Nenásilný vztah ke vzdělávání v ní rodiče pěstovali už od dětství díky svému přístupu. Proto je nyní přesvědčena, že gamifikace je tou pravou cestou, jak nejlépe vstřebat nové informace.

Čím jsi chtěla být, když jsi byla malá?

Přiznám se, že jsem nad tím už mockrát přemýšlela, ale nedokázala jsem si nic vybavit. Závidím lidem, co měli od mala sny stát se třeba lékařem a teď si to plní. Já od mala věděla, že převezmu NICOM. (smích)

 

To jsi mě zaskočila. Chtěl jsem se tě dál zeptat, jestli sis dokázala představit práci v rodinné firmě.

Dokázala a ta představa se mi vždycky strašně nelíbila! (smích) Nejvíc mě na tom odrazovala práce s rodiči a fakt, že se ti začne míchat rodina s prací dohromady, což je pak hrozně těžko oddělitelné. Vnímala jsem to na rodičích celé dětství.

 

Stejně tě to ale neodradilo dost a nastoupila jsi do NICOMu.

Ono to bylo složitější. Po dokončení vysoké jsem chtěla odcestovat do Austrálie, ale měla jsem tam půl roku volno. Nechtěla jsem se nechat na takovou chvíli někde zaměstnat a NICOM zrovna potřeboval člověka s angličtinou na testování ajťáků. Tvářilo se to jako příjemná brigáda na půl roku, ze které vzešlo dalších sedm let.

 

Jaké byly začátky? Doma rodina, v práci rodina.

Bydlela jsem už v té době sama, takže to byla „jen“ rodina v práci. Když jsem se potřebovala v něčem zaučit, snažila jsem se jít s tím vždycky za některým z kolegů, aby v tom nebyl nikdo z rodiny. Pak když jsem přebírala různé pozice jako marketing nebo manažerku fotokurzů, snažila jsem se maximum naučit od lidí, kteří tu práci dělali přede mnou. Často jsem si musela na věci přijít sama, k čemuž mě vedl od mala můj táta.

 

Jaký sis díky tomu všemu vytvořila vztah ke vzdělávání?

Velmi hezký a podařilo se to takovým příjemným nenásilným způsobem. Rodiče podnikající v tomhle oboru na mě neměli tak velký vliv jako základka, střední a vysoká, kde mě to učení se bavilo. Pořád jsem to vnímala tak, že je to důležité a může to člověka bavit.

 

Co přesně tě na učení se baví?

Nejvíc mě na tom baví sbírání nových podnětů a motivace zase k dalšímu vzdělávání se. To, co se naučím, si představuju jako něco, co mi zapadne do šuplíčku. Ten pak zapadne mezi další šuplíčky a najednou dávají věci zase větší smysl. Logicky si je spojím, mám z nich radost a díky tomu i další chuť se zase učit něco nového.

 

Získala jsi za roky strávené v NICOMu nějakou představu o ideálním lektorovi?

Viděla jsem spoustu lektorů se spoustou pozitivních vlastností. Čím dál častěji si teď ze všech možných pozitiv vybírám přístup a vztah k práci. Máloco udělá dobrého lektora skvělým jako jeho vztah k práci a nadšení pro věc. Platí to samozřejmě u všech lidí, ale u lektorů dvojnásob. Každý den se vídají se studenty, ti se každou chvíli mění. Není to žádná práce v kanceláři se stabilním zázemím.

 

Takhle vnímáš lektory, kteří v NICOMu učí. Jak je to z pozice účastnice kurzu?

Očekávám přirozenou autoritu. Když na kurzu vidím lektora, chci k němu cítit od první chvíle jakýsi respekt. Mít pocit, že má zkušenosti. Samozřejmě je ideální, když se lektor představí, popovídá o sobě a pak mě na kurzu zásobuje vlastními materiály a zkušenostmi z praxe.

 

Zažila jsi to i na workshopu Mise HERo?

To byl nadstandardní zážitek. Měla jsem to štěstí být na školení vedeném Jirkou Brédou. Bylo na něm od začátku vidět, že ho práce baví, vidí v ní smysl, a má toho tolik, co může a chce předat.

Školení samo bylo ukázkou toho, že se dá pracovat s jakýmkoliv tématem ve vzdělávání jinak, než jsme většinou zvyklí. Často se stává to, že člověk přijde na školení a hned se ujme role pasivního posluchače, který jen kouká na tabuli a kývá. V Misi to bylo směřované od začátku k tomu, aby účastníci převzali iniciativu. Rozdělili se do skupin a pustili se do hraní hry s jasným cílem, jejíž význam se měl teprve ukázat. Takže jsme si rozdali role, našli společný cíl a hráli.

 

Jak to probíhalo dál? Co jste hráli?

Byla to deskovka, ve které musí hráči v roli hasičů zachraňovat lidi z hořícího domu. Jirka nám vysvětlil pravidla, do detailu jsme si všechno popsali a hráli jsme. Neskutečně mě to bavilo a mrzelo mě, to že to uteklo tak rychle. Chtěla jsem hrát ještě něco dalšího. Nejvíc ze všeho mě ale bavili lidi, které jsem tam poznala.

Na jiném školení bych se s nimi pozdravila, třeba vyměnila vizitku a takové ty běžné věci, ale určitě bych nezabředla do rozhovorů. Neseznámili bychom se takhle dobře. Nedozvěděla bych se toho tolik přímo o nich. Kromě toho jsem byla nadšená i ze hry samotné, protože když jsme ji pak s Jirkou rozebírali, uvědomila jsem si, na kolik věcí jsem si při hraní sama přišla. Zkušenost, kdy si člověk všechno sám zažije a vyzkouší a dostaví se ten aha moment ve stylu: „To může v praxi fungovat tehdy, a to zase jindy,“ je pak vůbec nejlepší.

 

Dokážeš si díky téhle zkušenosti představit postupné rozšiřování gamifikace do vzdělávání?

Rozhodně. V dnešní době už jsou lidi zvyklí na spoustu věcí. Jsou často přesycení a gamifikace je jednou z cest, kudy se dá jít. Člověk z takových školení odchází s tím, že to mělo smysl a nebyl to jen prosezený den s chlebíčkem a kávou na vynuceném školení, po kterém ještě musí dohánět resty.

 

Tohle je jedna z největších výhod soukromého vzdělávání. Můžeš experimentovat. Jaké silné stránky vidíš v NICOMu?

Velmi důležitá je pro mě flexibilita a osobní individuální přístup. Tohle jsem vnímala už od mala na svých rodičích, kolik tomu věnují času a jak pracují na každé poptávce jako na konkrétním člověku a jeho potřebě.

 

Gamifikace, individuální přístup. Dokážeš si tyhle věci představit i ve státním školství?

Domnívám se, že je to blíž, než si myslíme. Mám spoustu kamarádů, co se snaží státní sektor modernizovat a cílit víc na praxi. Bude to trvat, bude to náročný proces, ale nadšenců pro věc je pořád víc.

 

Kam by se podle tebe mělo ubírat vzdělávání obecně?

Myslím si, že se mělo začít už se skladbou předmětů na základní škole. Ráda bych pak viděla předměty zaměřené na finance, protože lidi si dneska neuvědomují hodnotu peněz a všechny procesy kolem. Berou si půjčky, hypotéky, ale už neřeší, že je musí někdo platit. Mělo by se mluvit o potravinách a spoustě dalších praktických věcí.

 

Pak se nemůžu nezeptat. Kdo by tyhle speciální věci učil?

Jednoduché. (smích) Když se bude modernizovat a měnit školství, budou se měnit i učitelé. Budou to lidé, které baví učit a věří v to, co dělají. Vlastní motivace je vůbec to nejsilnější.

 

Nepřehlédněte kurzy Soft Skills

 

Profil společnosti

NICOM byl založen již v roce 1992. Díky více než 140 000 odškolených klientů patří k největším poskytovatelům počítačových i fotografických kurzů pro jednotlivce a firmy v celé ČR.

Chtějte o nás vědět více ...

zobrazit více informací

Základní organizační informace

Máte nejasnosti ohledně objednávky nebo realizace školení? Chcete znát odpovědi na nejčastěji kladené dotazy klientů školicího střediska NICOM? 

Přečtěte si základní informace ...

zobrazit více informací

Možnosti financování kurzů

Hledáte akreditované kurzy DVPP pro pedagogické pracovníky?  Jak mít hrazeno školení pro firmy až z 85 % díky výzvě POVEZ II? Víte, že vám rekvalifikaci může hradit úřad práce? 

Podívejte se na možnosti platby za školení ...

zobrazit více informací

Kontaktujte nás

Fakturační adresa:
Smetanova 3
602 00 Brno
IČ: 26226375
DIČ: CZ26226375
Adresa pobočky:
Zenklova 32/28
180 00 Praha 8
Tel: +420 222 231 100
 
Získávejte novinky a akční nabídky